Vstoupili jsme do několikapatrového domu a na uvítanou jsme, uprostřed noci, dostali nudlovou polévku. Uložili jsme se ke spánku ve vymrzlé místnosti a druhý den nás čekalo seznámení s pejsky.

Do Nepálu jsem se vydala cestovat, součástí výletu bylo i dobrovolničení (to jsem sehnala přes portál workaway). Strávila jsem společně s tátou několik dní u pána, který měl dětský domov (na nepálský způsob), denní stacionář pro postižené děti a k tomu vlastní psy, které cvičil a choval na nich štěňata. Pro mě ideální kombinace, propojení mých oborů.

Seznámila jsem se tedy s jeho oblíbeným německým ovčákem, mopslicí, "mini retrívrem", boxerkou a dalšími. Můj hostitel měl celkem asi 8 psů. Ti bydleli na dvoře nebo různě po domě na chodbách. Na dvoře měli provizorní boudu, na chodbě dečky.

Sit, lie down, roll, roll back, stay...

Oblíbené a šikovnější pejsky Janak trénoval. Vše o výcviku se učil z internetu, z videí. Na to, jaká je v Nepálu neinformovanost o chovu psů, natož o jejich výcviku, byly jeho metody poměrně dobré. Každý pes, se kterým cvičil, uměl stejnou sérii cviků. Bylo to sedni, lehni, polož hlavu na zem, udělej sud tam a zpět, nesežer pamlsky ze země a zůstaň. Německý ovčák Rambo uměl navíc panáčka a během mého pobytu se mi podařilo ho naučit chytat frisbee talíř.

Co ale pejskům scházelo, byla socializace. Málokterý Nepálčan chová psy pro své potěšení a cvičí je. Proto Janakovi psi znali jen ulici, kde bydlel. Když jsem šla psy venčit, říkal mi, ať dál nechodím, protože by lidi mohli závidět a psa mi ukrást nebo mu něco udělat. Je pravda, že voříšků bylo po Nepálu na volno všude plno, ale vidět čistokrevného psa na ulici bylo téměř nemožné. Celkově byla chůze na vodítku spíše utrpením. Nadšení psi tahali, protože se dvakrát denně dostali z domu a vše je zajímalo. Někteří psi se navzájem tolik neznali, takže se chtěli očuchávat nebo na sebe vrčeli. Ideální smečka to rozhodně nebyla, ale i tak to byli asi nejvycvičinější nepálští pejskové.

Ale co se týče vztahu s ostatními psy, měli se co učit od pouličních voříšků. Ti měli jasně daná území, kam který pes může a kam ne. Viděla jsem několik pokusů o překročení těchto území, ale "domácí" pouze vrčením dali najevo, ať vetřelec odejde a ten to nakonec vzdal. Ukázková přirozená komunikace - neviděla jsem tam nikdy žádnou rvačku.

Kari a štěňata

I když i do Nepálu již proniklo krmení granulemi (a Janak je dokonce prodával v jeho zverimexu), většina lidí krmila psy vším možným. Psi na ulici snědli veškerý bordel, co našli. Domácí psi dostávali zbytky - tedy dost často rýži s kari. Ale asi už byli zvyklí.

Aby si Janak vydělal na to, aby psy uživil, choval štěňata. V Nepálu neexistuje žádný registr, pod kterým by mohl chovat. Takže prostě vybral mopse, který nakryl jeho mopsici a pak štěňata prodával. Žádné zdravotní testy či registrace. A většinou se mu podařilo všechna štěňata dřív nebo později prodat. I štěňata dostávala jako příkrm rýži s kari... A my si tu lámeme hlavu s tím, jak co nejlépe krmit. 🙂

Nepál, budoucí psí velmoc?

Podle článku je vám asi jasné, že Nepál ještě dlouho nebude zemí, kde by byli psi bráni tak jako u nás. Většina psů žije na ulici, málokterá rodina má psa jako domácího mazlíčka. Janak je jednou z těch výjimek. Pokud ale uvažujete nad tím do Nepálu zajet, určitě se u Janaka stavte. Má dveře otevřené pro každého a uvítá každou výcvikovou či výchovnou radu, nebo jen pomoc s venčením. Mně se mimo jiné naskytla příležitost navštívit první nepálskou dog show, ale o té zase třeba příště. 🙂

Pokud máte nějakou zajímavou zkušenost s pejskařinou ze zahraničí, napište mi jí do komentáře.

 

Sdílej to s přáteli 🙂