Co si sama sebe pamatuji, pejskařem jsem se asi narodila. Každý pejsek, menší či větší, mne fascinoval. Když jsem chodila do první třídy, vyzvedávala jsem každé ráno jednoho spolužáka. Chlapec si myslel, že to dělám proto, že ho mám ráda. Ale já milovala jeho psa. Měli velkého knírače. Na ty chvíle slasti, když mě knírač očuchával a olizoval obličej, nikdy nezapomenu. Než se spolužák vypravil, stála jsem v předsíni a užívala si pozornost chlupáče.
V první třídě jsme dostali červený slabikář (podobně narození jako já si ho jistě pamatují). Hned v úvodní části je obrázek malého bílého rozesmátého špice. Takže první mé oblíbené plemeno byl špic. Potřebovala jsem ho nutně vidět naživo, tak mě moje mamka vzala na výstavu psů do PKOJF, dnešní holešovické výstaviště. No odcházely jsme se strašným řevem - majitelka špice odmítla pejska prodat a maminka odmítla koupit. Dodnes to nemohu pochopit, jak mohly být tak sobecké. Už nikdy se mnou maminka na výstavu nešla. Místo toho mi koupila k Vánocům velkého plyšového psa, o kterém tvrdila, že je to špic. Ale já už tehdy poznala, že je to motýlek. Měla jsem předplacený časopis Pes přítel člověka a tam o motýlcích psali. Plyšáka jsem měla do dospělosti, jmenoval se Aris a jednoho dne skončil roztrhán štěnětem německého ovčáka.
Musím říct, že ač mi nikdy nebyl pes povolen, maminka se snažila mou touhu a vášeň pochopit. Domluvila mi se starou paní Jiřičkovou, která bydlela pár bloků od nás, že jí budu chodit venčit statnou fenu německého ovčáka Aidu z Dubnova dvora. Aida měla čtyřicet kilo a já třicetpět, Aidě byl rok a mně osm. Musím říct, že Aida byla hromada dobroty, hodnějšího a trpělivějšího psa jsem už nikdy nezažila. Aida měla nadváhu a já se rozhodla, že zhubne. Jezdila jsem s ní u kola, házela nekonečně dlouho klacky, jezdila jsem na Aidě a představte si, že nezhubla. Jediný výsledek mého snažení bylo, že když mne Aida uviděla u dveří, jak si jí jdu vypůjčit, zalezla pod gauč a my jí s paní Jiřičkovou nemohly dostat ven.
Já s Aidou
Bydlela jsem v Hostivaři a chodila jsem s Aidou každý den na procházky. Bohužel sama, protože moje kamarádky neměly pochopení pro kynologii a radši vozily cizí mimina v kočárcích. Dodnes nechápu, co je na tom zábavného. V Hostivařském parku se nacházelo kynologické cvičiště. Na vstupních vrátkách byla cedule – ZKO Svazarm, háravým fenám vstup zakázán. Strašně jsem chtěla dovnitř, ale neměla jsem odvahu. Aida byla totiž velmi hravá fena ☺, tak jsem mnoho týdnů šmírovala skrz plot a cvičila Aidu podle toho, co jsem okoukala. Jednoho dne si mě všimli a řekli mi, že mohu chodit s Aidou na cvičák, pokud mi rodiče a paní Jiřičková napíší souhlas a že za mne zodpovídají. Tak jsem se v roce 1972 stala právoplatnou členkou Svazarmu a začala moje hvězdná kynologická kariéra.
Zažili jste něco podobného? Podělte se o tom s námi v komentářích. 🙂
